Dnešní zámek Žinkovy stojí na místě, kde se už koncem 8. století usadila skupina Slovanů vedená lechem Žizněkem. Název Žinkov (původně Žiženkov) je odvozen právě od něj.
Mezi ranými majiteli panství byli Drslavicové. Jeden z nich, Oldřich Drslavec, se účastnil třetí křížové výpravy (1189-1192). Bojoval po boku Fridricha Barbarossy a po jeho smrti s částí českého oddílu pravděpodobně následoval Fridricha Švábského do Sýrie. Vyznamenal se během obléhání Akkonu, kde nakonec zemřel.
Rod pánů z Klenové, kteří vlastnili Žinkovy od roku 1437, zahrnoval i Jana z Klenového a Janovic, který byl známý svou prudkou povahou. Údajně v roce 1577 s bratrancem přepadl jiného pána, uhodil ho ručnicí a zranil kordem na hlavě. Existuje také pověst o jeho dceři Majdaleně, která zkameněla v náručí ďábla, jenž si ji chtěl odvézt na svůj hrad, když Jan z Klenového odmítl svatbu. Zkamenělé tělo prý ďábel shodil u vsi Osobovy a kámen se stopami po řetězu tam byl k vidění až do stavby dráhy Plzeň – České Budějovice. Duše Majdaleny prý dodnes vychází v noci ze zámku, nese kytici bylin a naříká u místa, kde stála čertova věž.
Hrabata z Vrtby si v 17. a 18. století značně rozšířila majetek z pobělohorských konfiskací. Jejich erb se třemi černými jeleními parohy vychází z pověsti o rytíři, který pomohl knížeti přes močály tím, že chytil jelena za parohy a uťal mu je; černé byly proto, že se rytíř zmazal od bláta.
Poslední hrabě z Vrtby, František Josef, si za svého dědice vybral Jana Nepomuka Karla z Lobkowicz. Podle rodové legendy k tomu došlo poté, co mu Lobkowicz pomohl vstát, když hrabě upadl na zledovatělém chodníku v Praze. Lobkowiczovi pak přišla soudní obsílka s informací o dědictví, kterou málem zahal do koše, protože se s ní nechtěl zabývat.
Jan Nepomuk Harrach, který panství vlastnil v letech 1883–1897, i když v Žinkovech příliš nepobýval, na svých českých panstvích zavedl české úřadování a nařizoval, aby rozhodnutí a výnosy byly psány téměř výhradně v češtině, aby jim všichni rozuměli.
Za Karla Wesselého, který zámek radikálně přestavěl po roce 1897, se na nádvorním křídle objevila kresba zámku s letopočtem 1898. Ta údajně vznikla jako stylistická představa výsledné podoby a unavení zedníci a stavitelé se na ni chodili dívat, aby načerpali síly pro dokončení práce.
Přestavba zámku v roce 1897 začala tragicky – hned v první fázi se smrtelně zranil zedník. Na stěně zámku se na jeho památku objevilo poprsí zemřelého a letopočet 1897.
Na vnější stěně severního křídla zámku najdeme řadu erbů, včetně českého lva (symbolizujícího rodnou zemi Wesselých), znaku Prahy (rodného města Karla Wesselého) a znaků rakouských zemí s majetky rodu. Nechybí ani erby předchozích majitelů. Na studni před zámkem je šest erbů majitelů: Wesselých, Lobkowiczů, Stauffenberga, Vrtbů, Klenovců a Harracha. Není divu, že Emilu Škodovi se zámek zdál „přeerbovaný“ a před válkou žádal o jejich odstranění.
Zámek má bohatou filmovou historii. Natáčely se zde české pohádky „Neberte nám princeznu“ (1981) a „Jestřáb kontra Hrdlička“ (1953), americký film „Fatherland“ (1994) nebo český „Pramen života“ (2000). Spekuluje se, že i části nejslavnější české pohádky „Pyšná princezna“ (1952) mohly být natočeny v žinkovském parku.
V pohádce „Neberte nám princeznu“ (přibližně ve 25. minutě) je k vidění vycpaný krokodýl, který byl za Karla Škody umístěn na chodbě ve druhém patře. Dnes je tento krokodýl k vidění na zámku Horšovský Týn.
Během rekreace provozované Ústřední radou odborů (ÚRO) ve „klubovně s televizí“ (což byl dříve společenský sál) se pravidelně vysílaly východoněmecké programy, a to i v noci, kdy Československá televize nevysílala.
Rybník Labuť u zámku je největším rybníkem Plzeňska s vodní plochou 57 hektarů.
Socha Panny Marie, která stála na lávce přes rybník do roku 1949, byla vytesána místním všeumělcem-samoukem, sedlákem Vojtěchem Zahradníkem.
Během 2. světové války začali Němci stavět přímou silnici přes žinkovský rybník pro rychlejší přesun vojsk. Emil Škoda poskytl pozemky zdarma, ale žádal, aby silnice nevedla přímo kolem zámku. Stavba za 6 milionů korun však nebyla nikdy dokončena a její pozůstatky jsou patrné dodnes po obou stranách rybníka.
Na zámku se nachází místnost zvaná „Božský salonek“ (nebo „Na vinárně“) s neorenesančními malbami římských bohyní (Diana, Venuše, Ceres, Héba, Bakchus, Pomóna) a postav antické mytologie.
V Šálkovně, jižním křídle zámku, dosahují zdi v některých místech tloušťky přes 2 metry, což dokládá, že právě zde pravděpodobně stála stará tvrz Drslaviců.
Zdroj: Pavel Motejzík, Zámek Žinkovy: perla jižního Plzeňska
Zámek Žinkovy
