Rodina Škodů

Začátek nové éry

Moderní příběh Žinkov se začal psát v roce 1897, kdy zámek od Harrachů koupil stavitel Karl Wessely. Rozhodl se pro jeho rozsáhlou přestavbu – v době, kdy se zbohatlí podnikatelé snažili vyrovnat šlechtě. Karl nehleděl na rozpočet a chtěl pro svou rodinu vytvořit honosné sídlo. Rodina zde trávila léta, zatímco zimy trávili ve svém paláci ve Vídni. Proto bylo v zámku zavedeno teplé vodovodní potrubí a plynové osvětlení – ústřední topení instalovali až později Škodovi.

Po smrti Karla Wesselyho zámek zdědil jeho syn Ernst. Ten však brzy prohýřil celé dědictví, zámek musel roku 1914 prodat a záhy poté spáchal sebevraždu. Jeho matka Eleanora, manželka Karla Wesselyho, nakonec dožila v chudobinci.

Zámek poté koupil šlechtic, důstojník a atašé v Berlíně Jeroným VIII. z Colloredo-Mansfeldu. Na Žinkovech však příliš nepobýval a již v roce 1916 je prodal Karlu Škodovi. Jeroným VIII. později zakoupil zámek Zbiroh, kde po odchodu do výslužby pobýval. Jeho hostem tam byl i Alfons Mucha, který zde maloval Slovanskou epopej. Kdo ví – možná by vznikla u nás, kdyby Jeroným zámek neprodal.

Příběh Škodových na Žinkovech

Po zámku pokukoval už lékař František Škoda, otec slavného zakladatele Škodovky Emila Škody. Emil o jeho koupi usiloval už koncem 19. století, ale zámek se podařilo zakoupit až jeho synovi Karlovi v roce 1916. Karel byl tehdy generálním ředitelem Škodových závodů. Během první světové války se podnik orientoval na výrobu zbraní a munice a stal se největším průmyslovým podnikem Rakousko-Uherska. Po válce však Karel musel z vedení odejít a prodal své akcie.

Před pozemkovou reformou se mu ale podařilo uchránit jak Žinkovy, tak zámek Malesice. Po koupi zámku provedl spíše kosmetické úpravy – štukatury, textilní tapety, květinové potisky. Z jeho ložnice vedly schody do pracovny ve věži, odkud měl výhled na příjezdové cesty. Jeho žena Hedvika měla vlastní „barončin pokoj“, vedle kterého byla šatna s vestavěnými skříněmi (dochovanými dodnes) a koupelna s porcelánovým dvojumyvadlem, toaletou, bidetem a dobovými bateriemi. V části obývané Škodovými vznikly také dětské pokoje a strojovna s nákladním výtahem.


V roce 1921 se Karel rozvedl s Hedvikou. Manželství nezachránily ani dovolené v Egyptě, ani luxusní auta a oblečení. Podle některých byl Karel milovníkem večírků, žen a automobilů; podle jiných byla příčinou rozvodu Hedvičina nevěra. V každém případě byl jejich rozvod sledován dobovým tiskem s velkým zájmem. Karel jakožto symbol zbrojaře monarchie nebyl v novém státě vítán a brzy se stáhl do Švýcarska. Dvacátá léta trávil převážně ve Vídni, na Žinkovy jezdil kvůli správě majetku a během lovecké sezóny. Přispíval místně – např. na nové zvony do kostelů nebo na stavbu silnice do Nepomuku.

Děti Karla a Hedviky Škodových

Karel a Hedvika Škodovi měli tři děti: nejstaršího Emila (1908–1945), prostředního Karla (1910–1945) a nejmladší Hedviku (1912–1985). Osudy každého z nich jsou svědectvím o proměně doby i pokusu o zachování rodového odkazu.

Emil, prvorozený, byl od mládí veden k odpovědnosti. Vyrůstal mezi dvěma světy – na jedné straně byl vychováván v německojazyčném prostředí, na straně druhé jej studium ve Švýcarsku a na Oxfordské univerzitě formovalo jako prozápadně smýšlejícího a vzdělaného mladého muže. Jeho anglofilní orientace se projevila nejen v názorech, ale i v kultivovaném chování. Měl hluboký vztah k rodině i k Žinkovům, které vnímal jako centrum rodového dědictví. Přes svůj původ se dokázal sblížit i s místními a ještě během války chodil často na návštěvy ke své bývalé vychovatelce Mařence. Na zámku si ponechal jen nejnutnější personál a zbytek sídel prodal.

Karel, prostřední syn, byl od narození duševně nemocný a v rodině se o něm mluvilo jako o „duševně slabém“. Po smrti otce mu byl odkázán velkostatek Medzilaborce, kde měl díky těžbě dřeva zajištěné prostředky k pohodlnému životu. Realita ale byla jiná – během několika let, pod tlakem spekulantů a vlastní nezkušenosti, o majetek přišel. V roce 1937 ho starší bratr Emil přijal na Žinkovy, kde žil až do roku 1942, kdy byl oficiálně prohlášen za nesvéprávného a převezen do léčebny v Bohnicích. Tam, jen několik měsíců po svém bratrovi Emilovi, v listopadu 1945 zemřel.

Hedvika, nejmladší ze sourozenců, byla krásná, vzdělaná a podle vzpomínek okolí i silně věřící. Vystudovala práva ve Vídni a v době druhé světové války pracovala pro Červený kříž ve Švýcarsku a později ve Francii. Zůstala svobodná, nikdy se nevdala ani neměla děti. Po válce se neúspěšně pokusila získat Žinkovy zpět – symbolický i skutečný domov její rodiny. Nakonec si ve Francii koupila malou usedlost, kde pěstovala ovoce a žila v ústraní až do svých 75 let.

Přestože se rodiče rozvedli, zůstaly děti s otcem, který se jim snažil zajistit láskyplné zázemí. V létě je brával na Žinkovy, v zimě na dovolenou do Alp. Dával jim štědré dary – Hedvice věnoval krásné šlapací autíčko v designu posledního modelu Laurin & Klement, Emil dostal bernardýna přímo ze švýcarského chovu mnichů sv. Bernarda.

Brzy nato ale děti zasáhla ztráta. Jejich otec, baron Karel Škoda, zemřel v roce 1929 ve Vídni, ve věku pouhých 51 let. Příčinou byl zánět plic zkomplikovaný následky dřívější autonehody. Emilovi bylo tehdy 21 let, Karlovi 19 a Hedvice 17. Přes noc se Emil stal nejen hlavou rodiny, ale i správcem rozsáhlého majetku, odpovědným za jméno, které neslo tíhu celé jedné průmyslové éry.

Emilův konec a konec éry Škodů na Žinkovech

Po smrti otce v roce 1929 se Emil Škoda stal hlavou rodiny i správcem rodového majetku. Bylo mu teprve 21 let, ale na bedrech měl odpovědnost, kterou by těžce nesl i leckterý dospělý muž. Rodinné impérium zahrnovalo zámek Žinkovy, Malesice u Plzně, velkostatek Medzilaborce na Slovensku a sídlo v Gaardenu. Emil se snažil vše udržet – nejen jako majetek, ale jako živou paměť rodu, který psal dějiny českého průmyslu.

Zvláště Žinkovy pro něj měly silný osobní význam. Nejenže zde jako chlapec trávil léta, ale také si zde zřídil své hlavní sídlo. Ještě v době první republiky vstoupil do Svazu československých velkostatkářů a snažil se chovat jako odpovědný hospodář. Nerentabilní části panství prodával či pronajímal – třeba jižní křídlo zámku si v roce 1938 pronajal ředitel čakovického cukrovaru Šálek s rodinou, a lidé mu brzy začali říkat „Šálkovna“.

Emil žil skromně. Zámecký luxus nechal za sebou a sám si vybral pokoj někdejšího služebníka. Udržoval jen nejnutnější personál, přesto ale dbal na to, aby Žinkovy zůstaly důstojným rodovým sídlem. Ze zrušených či prodaných rezidencí přivážel na zámek vše cenné – vzácný nábytek, lovecké trofeje, obrazy, čínský koberec i exotická zvířata jako nilský krokodýl nebo divoké prase ze Súdánu.

Vliv pozemkové reformy se ale začal projevovat i zde. Stát zabral některé části zámku jako sklad pro Západočeské muzeum.

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava stál Emil před těžkým rozhodnutím: k jaké národnosti se přihlásí? Cítil se být německy mluvícím občanem Československa, česky se domluvil, ale jazyk se začal učit vážněji až po návratu na Žinkovy. Z dochovaných svědectví víme, že Emil rozhodně nebyl kolaborantem – právě naopak. Na Žinkovech například poskytl útočiště pražskému advokátovi Emilu Schneebergerovi, který byl zapojen do odboje. Schneeberger měl pronajatou loveckou vilku, ale gestapo při razii odhalilo, že se zde ukrývá i Josef Jošt, bývalý redaktor Národních novin a aktivní člen odboje. Skupina byla tvrdě potrestána. A Emil se dostal do hledáčku gestapa. Zámek byl prohledán, ale nic zásadního nalezeno nebylo. Přesto byl Emil pod tlakem.

Z obav o osud rodiny i majetku nakonec přijal německou státní příslušnost. Byl odveden do Wehrmachtu, ale kvůli chabému zdravotnímu stavu sloužil jako tlumočník u zajatých anglických a francouzských důstojníků v Sasku a později v Teplicích. Brzy byl ale propuštěn zpět domů na Žinkovy. Ve svém okolí byl vnímán jako člověk, který svou vojenskou roli vykonával spíše z povinnosti než z přesvědčení. Když jezdil navštívit své přátele - křimické Lobkovice, převlékal se v autě z uniformy, aby se za ni nemusel stydět.

V posledních měsících války, když už všem bylo jasné jak válka dopadne, vstoupil do NSDAP. Pravděpodobně kvůli obavám o osud majetku, ačkoliv právě to byl po válce argument pro jeho zabavení. Přestože žádné důkazy o kolaboraci nebyly nalezeny, tato skutečnost stačila k tomu, aby byl 8. května 1945, hned po odjezdu americké armády z Žinkov, zatčen jako kolaborant. Přitom právě Emil nabídl americkému plukovníkovi Reedovi zámek jako velitelství a sám tlumočil místním obyvatelům z angličtiny.

Byl internován ve sběrném táboře Plzeň–Karlov (ano, pojmenovaném po jeho otci Karlovi). Zde při fyzických pracích, kdy pomáhal odklízet beton z nálety poničené Škodovky – kdysi továrny založené jeho vlastním dědečkem – došlo k tragické události. Po hádce s dozorcem Emil ztratil nervy a došlo k fyzickému napadení, při němž byl brutálně zbit. Zranění byla tak vážná, že krátce nato, 8. června 1945, zemřel ve věku pouhých 36 let ve vojenské nemocnici na Borech.

Jeho sestra Hedvika dorazila na Žinkovy krátce po válce v naději, že majetek zachrání. Neúspěšně. Podařilo se jí alespoň odvézt několik osobních věcí, které u bratra měla v úschově. Mobiliář zámku byl následně z velké části rozprodán a vydrancován.

Tak skončila éra Škodů na Žinkovech – s tragickým koncem muže, který se snažil udržet odkaz slavného jména.


Zdroje:
Korandová, M.: Sága rodiny Škodů, Plzeň, 2016
Motejzlík, P.: Zámek Žinkovy, perla Jižního Plzeňska, Žinkovy, 2012